Taktovací frekvence

Taktovací frekvence měří, kolik zpracovacích cyklů může procesor dokončit za sekundu. Obvykle se měří v megahertzech (milionech cyklů za sekundu) nebo gigahertzech (miliardách cyklů za sekundu) — například procesor s taktovací frekvencí 3,0 GHz může provést 3 miliardy cyklů za sekundu. Taktovací frekvence procesoru je jedním z jeho hlavních parametrů a přispívá k jeho celkovému výkonu.

Taktovací frekvence procesoru CPU se určuje vynásobením základního taktovacího signálu poskytovaného (základní deskou) interním násobičem v samotném procesoru. Pokud je například základní taktovací signál 100 MHz a násobič procesoru 30×, procesor pracuje s taktovací frekvencí 3 GHz. Některé špičkové procesory mají odemčený násobič, který lze změnit v nastavení BIOS nebo UEFI, což umožňuje přetaktovat procesor. CPU může mít také režim turbo (u procesorů Intel nazývaný Turbo Boost a u procesorů AMD Precision Boost), který automaticky zvyšuje taktovací frekvenci, když je procesor silně vytížen. To však spotřebovává více energie a vytváří tak více tepla, takže procesor může tento režim používat jen dočasně, než se vrátí ke své základní frekvenci.

Když jsou všechny ostatní proměnné stejné, procesor s vyšší taktovací frekvencí překoná pomalejší procesor. Výkon procesoru však mohou ovlivnit i další architektonické faktory, které omezují použitelnost taktovací frekvence jako srovnávacího kritéria. Některé architektury mohou například používat optimalizované instrukční sady, které snižují počet cyklů potřebných k provedení určitých funkcí. Zvýšení počtu jader procesoru může také zvýšit výkon bez zvýšení taktovací frekvence, protože procesor může provádět více výpočtů současně. V mnoha případech překoná novější procesor s optimalizovanější architekturou starší procesor pracující s vyšší taktovací frekvencí, takže při porovnávání CPU je užitečnější sledovat výkonnostní benchmarky než se spoléhat pouze na taktovací frekvenci.